Předesílám, že tohle je jen jeden pohled na věc, za pár dní sem dám i ten druhý. Jen si to v hlavě musím postupně srovnat. Takže pokud vám přijde návrat na vysokou školu v už-ne-úplně-mladém věku jako blbost, počkejte si na další příspěvek a možná si ušetříte zbytečnou polemiku.

Když můj věk začínal dvacítkou, studovala jsem vysokou školu (tedy hned několik, ale jen jednu jsem dodělala). Když se můj věk přehoupl přes třicítku, vystudovala jsem víceméně náhodou další vysokou školu. Se dvěma malými dětmi a červeným diplomem. A vypadá to, že se tohoto pravidla budu držet i ve své další dekádě.

Přes svoje roky studia mám totiž dostudované dva bakaláře a místo, abych byla na dvoje státnice hrdá, tak se za to stydím. Přála bych si mít dokončené magisterské studium a občas se mi o tom zdají i sny. Prostě je to neuzavřený tvar, skrz který mi uniká energie. Takže první automatická myšlenka ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pro změnu kariéry, byla tento neuzavřený tvar dotáhnout.

Táhlo mě to na moji alma mater – Fakultu Informatiky. Zde jsem před skoro dvaceti lety magisterské studium načala, a díky nepřízni osudu (no jasně, nejen) nedokončila. Nechtěla jsem se ovšem tentokrát hned k něčemu zavazovat. Spíš to jen tak zkusit. Za normálních okolností by zřejmě šlo chodit na přednášky incognito, ale kvůli pandemii jsou stále velké přednášky online a bez toho, abyste byli zapsaní, se na ně (nejspíš) nedostanete. Naštěstí je tu takzvané Celoživotní vzdělávání. Mají jej samozřejmě nejen na MUNI, ale skoro na každé vysoké škole. Vyberete si předměty, které chcete studovat, zapíšete si je, zaplatíte za ně poplatek a hurá! Můžete se vrhnout mezi mládež na univerzitní kampus.

Teda ono to takhle jednoduché nebylo. Čekalo na mě spousta nástrah, které jsme s přidělenou paní z fakulty řešily, zatímco mi utíkal čas:

1. Zapsala jsem si předměty, které jsem už před dvaceti lety absolvovala, ale systém si to pamatuje. Musela jsem tedy napsat žádost na děkanát o opakovaný zápis.
2. Přesto, že jsem předměty už před lety absolvovala, neměla jsem splněné prerekvizity. Abych si ale mohla zažádat o výjimku, musela bych si předmět registrovat, to ale nešlo, dokud jsem neměla povolení od proděkana, který ale potřeboval k žádosti doložit, že prerekvizity nemusím absolvovat. Tady jsme se prostě zacyklili.
3. Platí se za každý kredit. Dva kredity jsou za zkoušku, o kterou jsem nestála. Stačil by mi zápočet zadarmo. Na to bych ale musela dávat zase další žádost. Přiznám se – tenhle level jsem už nedohrála.
4. Myslela jsem si, že teda doplatím kredity za zkoušku, ale omyl. Zaplatit se dá jen jednou. Tak jsem si nakonec jeden předmět zrušila, aby mi to vyšlo…
5. No a samotné placení – to je asi největší lahůdka uživatelské přívětivosti. Každý člověk, který nebydlel poslední roky v jeskyni ví, že když se něco zaplatí kartou, tak je to hned, kdežto převod peněz bude nějakou chvíli trvat. Ne tak na Masarykově univerzitě. Tam mají převod na účtu hned, ale platbu kartou vám potvrdí teprve ve chvíli, kdy se jim přepíšou peníze na účet. To trvá, prosím, týden.

Nebudu zapírat, měla jsem chuť to několikrát vzdát, ale na druhé stráně mě tato obtížnost hnala dál a dál, překonávat další a další překážky. Jedno ale vím jistě. Před dvaceti, možná i deseti lety bych se na to vykašlala. S věkem jsem získala schopnosti, o kterých mě doteď vlastně nenapadlo, že nejsou samozřejmé. Třeba zvednout telefon a zavolat člověku s tituly před jménem i za ním, jestli by byl tak hodný a přečetl si e-mail ode mě a něco s mojí žádostí udělal.

Tak jsem se tedy stala studentkou Celoživotního vzdělávání. Účastním se online přednášek a dokonce chodím i na seminář na fakultu, kde řeším v týmu se dvěma mladíky projekt. A to mě baví moc.

Zkoušky, které v rámci CŽV získám, bych si mohla nechat uznat, pokud bych se pak přihlásila na řádné studium (myslím, že za poslední tři roky). Protože takhle lze uznat až 60 % kreditů, plán mám takový, že budu dva roky zvolna studovat v rámci CŽV a pak si během jednoho roku dodělám magistra v řádném studiu.

Nebo taky ne.

Dnes jsem se totiž potkala s Ondrou Krajíčkem, který v mých představách nenechal kámen na kameni. Takže jistota je jediná: Nechám si to v hlavě trochu rozležet a napíšu o tom další příspěvek.