Druhý pohled na to, jestli se po čtyřicítce pustit do studia vysoké školy na sebe nechal čekat měsíc. Důvod měl hodně společného právě s mojí změnou kariéry, ale to si nechám na příště a teď ještě doženu tenhle malý restík – zamyšlení nad tím, že studovat VŠ už v dospělosti úplně nedává smysl.

S odstupem vnímám prvotní rozhodnutí vrátit se do náruče svojí alma mater jako určité tápání po pevném bodě ve chvíli, kdy jsem se vědomě rozhodla opustit pevnou půdu dosavadní kariéry. Bylo to takové známé závětří. Smrádek (v počítačových učebnách FI mnohdy doslova), ale teploučko. Na vysoké člověk ví, co ho čeká, zapíše se do předmětů a pak si jede nalajnovanou cestou. Jenže otázka je, jestli ho ta cesta dovede tam, kde potřebuje být.

Nakonec tento semestr studuju jediný předmět – Software Engineering. Už jsem za půlkou semestru, poctivě koukám na online přednášky, chodím na cvičení a spolu se dvěma kolegy pracuji na projektu. A uvědomila jsem si hlavně to, že zavázat se k něčemu na celý půlrok, je luxus, který si úplně dovolit nemůžu nebo nechci.

Místo setrvalého a pomalého postupu vpřed mně i mým plánům teď spíš vyhovuje zaměřit se na jednu oblast, totálně se do ní ponořit a pak se zase pustit intenzivně do další. Na tohle vysoká škola stavěná není.

Když jsem se porozhlédla po trhu práce, nemám pocit, že by mi v oboru IT bylo nějak výrazně na překážku to, že mám pouze bakaláře. Jedině snad, kdybych šla do platové sféry, tak mi to v platových tabulkách ubere dva roky praxe čili něco přes dva tisíce měsíčně. Není to málo, ale zároveň to není ani tolik, aby to samo o sobě vyvážilo tisíce za prodloužené studium a roky na škole.

V minulém postu jsem se zamýšlela nad neuzavřeným tvarem, kterým je moje nedokončené magisterské studium. Podle gestalt psychologie mi tudy uniká energie a tvar je potřeba uzavřít. Jenže to nemusí být nutně tím, že bych si studium dodělala. Dotáhnout tvar v hlavě a srovnat se s tím, že jsem vystudovala přesně to, co bylo v danou chvíli možné – to bude správná a užitečná cesta.