Je neskutečné, jak ten čas letí. Nelíbí se mi, že by zůstal tento blog opuštěný s neuzavřeným koncem. A taky těm pár čtenářům, které jsem po cestě nabrala, dlužím rozuzlení svého karierního příběhu. Takže tady je:

K práci snů, kterou teď mám, jsem se dostala docela paradoxně. Článek o tom, jak jsem zvorala pohovor, si přečetla neuvěřitelná spousta lidí. A to díky Honzovi Javorkovi, který jej nasdílel napříč sociálními sítěmi. A tak se mi v reakci na článek o mém selhání ozvaly hned čtyři firmy, jestli bych pro ně nechtěla pracovat. Protože už jsem byla rozhodnutá nastoupit do Digitální Akademie Czechitas (kde jsem prošla i příjímacím řízením), tři nabídky jsem odmítla a vlastně mi ani neutkvělo v paměti o co šlo.

Zůstala jedna nabídka a já jsem upřímně do dneška nerozklíčovala, proč jsem na ni zareagovala. Napsal mi ji Vláďa Skoumal, tykal mi a psal něco o projektovém managementu. Jsem spíš vykací typ, ale možná mi tykání připomnělo staré zlaté časy Internetu, kdy jsme si tykali všichni, kdo ví. A snad jsem díky tomu překonala i velké no-go, kterým pro mě je project management. Svou roli hrála i náhoda – měla jsem zrovna cestu do Prahy za kamarádkou v Karlíně a Vláďova firma sídlí na Florenci, takže jsme si domluvili schůzku.

A byla jsem chycena. Byly to dvě hodiny nesmírně zajímavého hovoru, který mě vtáhl zpět do prostředí IT, které mám tak ráda. To bylo pondělí a na čtvrtek mi Vláďa domluvil oběd s kolegy v Brně. Tři neskutečně sympatičtí mladí lidi, se kterýma jsem si ihned padla do noty.

Skoumal studio je malá firma, možná start-up, ale ne takový ten chaotický, zlatokopecký podnik, který si pod start-upem představím já. Specializují se na mobilní aplikace. Pro mě se tam rýsovala práce, která šla dost těžko kategorizovat. V podstatě šlo o to, abych přebrala nějakou práci po Vláďovi a jemu se uvolnily ruce pro jiné projekty. Firma dělá aplikaci pro výrobce oken Vekra. Obchodník přijde s iPadem na stavbu, zapne AR a ukáže klientovi v díře pro okno, jak to bude vypadat, až bude hotové. Podle toho, jaká okna si zákazník vybere, se mu ukáže výsledná cena zakázky. A právě to poslední je moje místo v projektu. Výpočet ceny okna je tak trochu alchymie, kterou provádí specializovaný mastodontí software, který nejde s aplikací v iPadu lehce propojit. Tím pádem se musí celý pricing udělat znova (to už zvládli programátoři) a taky do iPadu došťouchat data z oknařského software. Právě to je moje hlavní náplň práce.

Tři měsíce, které ve firmě jsem, jsem strávila čištěním a transformováním dat a taky přemýšlením, jak by to mělo fungovat, protože okna jsou značně nevyzpytatelná a vždy se objeví nějaká zajímavá výjimka se spoustou nových pravidel. Nehrabu se jen v tabulkách, ale taky jsem si zaprogramovala. Přepisovala jsem pythonový skript, který z data dostane z tabulek do aplikace.

Pokouším se taky trochu proniknout do Swiftu a toho, jak funguje samotná aplikace, ale krotím se, abych nebyla rozkročená zase příliš. Tady by se nám právě hodili noví iOS vývojáři, kteří by nám pomohli vyvíjet aplikaci rychleji. Takže kdybyste o někom věděli, dejte mu určitě echo.

V jedné jediné věci mě práce pro Skoumal studio zklamala. Myslela jsem si, že když si najdu práci, budu chodit někam do korporátní kanceláře a budu mít důvod nakoupit si nové hezké oblečení. Ovšem vše ostatní – naprostá spokojenost! Sedneme si absolutně. Vlastně mi asi nakonec sedí i to, že je jedno v čem přijdu do kanceláře 🙂 Vyhovuje mi, že si sama určuju práci, s kolegy diskutujeme o dalším postupu, prioritách atd. Na svobodu a zodpovědnost v podnikání si člověk zvykne a i když jsem si myslela, že chci, aby mi konečně někdo jiný říkal, co mám dělat, svůj stín nepřekročím a takhle mi to naprosto vyhovuje.

Nesmírně mě těší, že nenarážím na žádné byrokratické překážky ani politické hrátky. To je věc, ze které mám hrůzu. Někde hluboko mám ukrytý strašný strach, že já si budu myslet, že je vše v pohodě a nakonec se dozvím, že ne a že jsem to měla přece vědět. Tohle jsem už zažila a je to jeden z nejhorších zážitků mého života. Přímo firemní hodnoty mi ale garantují, že se to nestane. A firemní hodnoty se tu fakt žijí.

Skoumal studio funguje na dálku od dob, kdy remote job bylo ještě v české kotlině téměř neznámé slovní spojení. Na projektu dělám s kolegyní v Praze, která ale nechodí do kanceláře, s holkou, která studuje v Dánsku a s brňákem, který vedle mě sedí v kanceláři. Svoboda místa na práci je taky fajn. Ráda chodím do kanceláře (jednu máme v Praze, druhou v Brně), ale zároveň můžu pracovat kdykoliv a odkudkoliv. Komunikujeme přes Discord (čímž firma stoupla do neskutečných výšin u mého dospívajícího syna), třikrát týdně máme ráno call všichni dohromady, kdy si řekneme na čem kdo dělá a co potřebuje od ostatních. A je to opravdu stand-up call na čtvrt hodiny, ne hodinová vykecávačka, kterou jsem viděla v praxi leckde jinde. Pravidelné cally mají i jednotlivé projekty a pak pak taky mám jednou týdně call se zástupcem Vekry. Tam právě otvíráme další a další komnaty s informacemi, jak okna fungují. Baví mě, že můžu pronikat stále dál do oblasti, která není po technické stránce zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.

Nesmírně mě baví i to, že se jedná právě o okna. Taková obyčejná věc, která bude potřeba vždycky. I když bude bída, i kdyby byla válka (v tom případě budou bohužel potřeba ještě víc). S prací s daty se to má totiž tak: aby si mohla firma dovolit někoho, kdo se jí bude v datech hrabat, musí práce takového člověka vygenerovat nové zisky. Takže datová analytika ve výsledku obnáší zjistit, jak víc prodat, jak zmanipulovat další nakupující a celkově jak roztočit kola kapitalismu do ještě vyšších otáček. To beru jako nutné zlo, ale karmu by mi to moc nevylepšilo. Takže jsem nakonec ráda, že dělám právě do oken.

Takže tak. Kariérně šťastně zadaná.

Konec blogu. 🙂