Před čtyřmi měsíci jsem se v tomto článku světu přiznala, že plánuji změnu kariéry. Mám za sebou zkoušení toho, co by šlo, několik odmítnutých nabídek, dva pohovory, které nevyšly, asi čtyři životopisy, na které nikdo neodpověděl a také období docela intenzivního učení se. Kde teď jsem?

Ze začátku jsem si myslela, že musím absolvovat co nejvíc pohovorů, abych se otrkala. Tenhle pohled se mi změnil po zvoraném pohovoru v prosinci. Adrenalinový přístup už není nic pro mě. Mám pocit, že tenhle typ stresu už ve svém věku fakt nemám zapotřebí. Dál monitoruji nabídky a jsem ráda, když mi někdo napíše, ale že bych aktivně chodila na pohovory jen proto, abych si zvykla, to už fakt ne.

Co mě taky hodně trápí, je strach, jak budu práci zvládat. Pro firmy je poloviční úvazek minimum, pro mě maximum. Možná časem ano, ale v tuto chvíli nemůžu svoje podnikání zahodit. Uzávěrka mojí knížky je posunutá na březen, po jejím vydání mě bude čekat dost povinností a musím taky připravit web a online kurzy tak, abych k nim mohla čtenáře plynule dovést. Dovedu si představit, že to pojede z velké části samospádem, jenže pro to musím teď v nejbližších měsících dost udělat.

Další cenné zjištění přišlo ohledně mého zaměření. Vypadá to, že by mě bavila datová analytika ideálně ve spojení se strojovým učením. K vysněné pozici mám ještě svými dovednostmi docela daleko. Na druhou stranu se znám a vím, že jsem taky schopná učit do nekonečna. Nebo že když mě netlačí termíny, tak učení odkládat a nakonec se nikam nepohnout.

S těmito třemi body na mysli jsem si udělala plán: Rozhodla jsem se, že si „nasimuluju“ poloviční úvazek a dvacet hodin týdně se budu místo práce věnovat učení se datové vědy. Takhle pojedu do června. Pokud si do konce prázdnin nenajdu práci s daty, slevím v září ze svých nároků a najdu si místo programátorky. To už by mělo být jednodušší.

Tenhle plán jsem vymyslela na konci prosince. Teď bych za sebou měla mít teoreticky jeden měsíc. Takže jak jsem na tom? Bídně. Těch dvacet hodin jsem neudělala ani za celý měsíc, natožpak za každý týden. Učení se vytlačily naléhavé věci v podnikání. Mám ze sebe smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se neflákala (i když to mohlo být lepší), takže dobrý pocit. Na druhou stranu mě štve, že jsem se nikam nepohnula v IT kariéře.

Takže jsem svůj plán trochu poupravila. Od února jsem počet hodin snížila na 10 týdně a dál uvidím. Abych si na sebe upletla bič v podobě termínů a taky se zase dostala mezi lidi, přihlásila jsem se jednak na dva předměty na univerzitě – Statistiku a Strojové učení, jednak jsem si podala přihlášku do Digitální akademie Data od Czechitas. Ten jeden kurz, který jsem u nich absolvovala, mě nadchnul, rozsah 300 hodin zní tak akorát, abych se něco pořádně naučila.

Původní plán byl pokračovat v kurzech na Datacampu, který mám na rok zaplacený, případně si udělat certifikát od Google nebo IBM. Czechitas DA nebude zřejmě tak pokročilá jako kurzy online, ale na druhou stranu setkání s živými lidmi jsou k nezaplacení a spojení s českými zaměstnavateli mi může přinést práci, kterou bych jinak nenašla. Kdybych chtěla pracovat na dálku do zahraničí, pracovní příležitosti by mi přinesly i jmenované online kurzy, ale já bych ráda pracovala ideálně někde v kanceláři v Brně.

Takže takhle to vidím teď. Dva dny před tím, než mi z Czechitas mají dát vědět, jestli mě berou. Ale kdo ví, jak to nakonec bude. Do toho mi přišla jedna zajímavá nabídka na programování v Javě (kterou ještě neumím) a taky dvě nabídky díky tomu, že Honza Javorek sdílel můj minulý článek. Jedna z nich je od velice sympatického startupu, takže tomu se také zatím nezavírám. Nastat může tedy cokoliv od toho, že budu až do konce srpna makat na práci datové analytičky až po to, že vezmu během pár týdnů ne-až-tak-úplně-vysněnou pozici v nějaké fajn firmě.