Dlouho jsem nic nenapsala, ale to neznamená, že bych svoji kariérní otočku vzdala.

Koncem listopadu se mi ozvala kamarádka Lenka, že u nich v týmu hledají posily, které by psaly SQL dotazy. To znělo jako ideální práce pro mě. Psaní databázových dotazů a hodně přemýšlení. Místo v týmu s Lenkou, kterou obdivuju. Peníze, o kterých se mi ani nesnilo. Mělo to i několik nevýhod: Zaměstnání bylo v Praze, takže bych pracovala na dálku a do kanceláře dojížděla jen dvakrát za měsíc. Konečnými klienty byly velké korporace, takže nic, co by mi bůhví jak vylepšilo karmu. Komunikace výhradně v angličtině. Výhody ale jednoznačně převážily a já jsem to místo fakt hodně chtěla získat. Možná až moc.

Zase jsem se trápila s životopisem, který sice vypadá velice esteticky, ale jeho obsah je možná k smíchu, možná k pláči. Ale prošel a přišlo mi pozvání do prvního kola, ve kterém po mě chtěli nahrát motivační video. V angličtině samozřejmě. Moje dílko, které nakonec znělo docela nenuceně a odlehčeně mi ve skutečnosti dalo pěkně zabrat. Text jsem si napsala a nechala si od Grammarly opravit chyby. Pak jsem použila text to speech a text si pouštěla pořád dokola, abych měla jistotu, že všechno dobře vyslovuju. A pak jsem to větu po větě nekonečně dlouho natáčela a výsledek zase zdlouhavě stříhala. Je ale pravda, že mám výhodu z online kurzů, které si sama připravuji od začátku do konce, takže vystříhat moje „oblíbené“ přídechy už je pro mě rutina.

Po týdnu přišla zpráva, že jsem tedy postoupila do dalšího kola a dostanu úkol na doma. Vtipné je, že mě v té době i přes dvojí očkování docela škaredě skolil coronavirus, takže jsem do zadání prvně koukala dva dny s bolavou hlavou a teplotou v posteli a teprve pak jsem si k tomu mohla pořádně sednout.

Zadání obsahovalo data ze sítě obchodů, kde se prováděl AB test a mým úkolem bylo pomocí jediného SQL dotazu dala vyčistit a následně zanalyzovat.

Nebudu vám lhát, pár dní jsem se se zadáním prala a naučila jsem se na něm opravdu hodně. Ale co bylo nejhorší – z analýzy dat v podstatě nic nevyplynulo. Takže jsem se ještě dalšího půl dne trápila s tím, jestli jsem někde neudělala nějakou chybu a jestli jsem opravdu vzala v potaz vše, co se z dat dalo vyčíst. Nakonec jsem tedy svůj výsledek třesoucí se rukou odeslala.

Pár dní jsem netrpělivě čekala a vedla s rodinou rozhovory tohoto typu:
Já: Co když to mám blbě a fakt tam nějaká korelace byla?
Manžel: Tak jim řekneš, „Tak mi teda ukažte, jak to má být!“
Pubertální syn: A oni to mamince ukážou a maminka bude za trapáka.

Asi po týdnu konečně přišla odpověď a byla KLADNÁ. Postoupila jsem do dalšího kola, moje řešení bylo excelentní a čekal mě hodinový call v angličtině s potenciálním šéfem a kolegyní.

A právě tady jsem udělala chybu: na pohovor jsem se vůbec nepřipravila. Zpětně přemýšlím proč a pořád na to nemůžu přijít. Jestli pro mě hodinový call v jazyce, kterému sice velmi dobře rozumím, ale vůbec jím nejsem zvyklá mluvit, byl tak velké sousto, že jsem se raději dívala jinam? Nebo jestli jsem třeba uvnitř začala pochybovat, že na tu pozici mám a začala jsem sabotovat sama sebe? Fakt nevím.

První nepříjemnost byla, že pohovor probíhal přes Teams, se kterými nejsem zvyklá pracovat a často mi blbnou. Byla jsem strašně nervózní už když jsem měla říct pár slov o tom, jak si svoji práci představuju, ale ta opravdová katastrofa nastala vzápětí. Měla jsem začít sdílet svoji obrazovku a řešit úkoly v Excelu a v SQL. SQL úkol jsem zvládla docela dobře, ale v Excelu jsem měla totální okno. Okno nebo neznalost. Je totiž pravda, že sice umím sice v Excelu dělat kouzla, ale vlastně pokaždé kopíruju nějaké svoje staré vzorečky a adaptuju je, nebo si i ty základní funkce googlím. Sice mi řekli, že si můžu otevřít jakoukoliv pomůcku nebo cokoliv, ale nejsem tak systematický člověk, abych mohla vytáhnout tahák a kouknout do něj. Musela bych se probírat soubory a složkami na svém počítači a před cizími lidmi jsem v tom měla zábrany. Tak jsem se v podstatě zasekla.

Po těchto dvou úkolech jsem pohořela ještě v třetím. Rozbírali jsme data, která mi vyplynula z toho mého domácího úkolu a jaký bych vyvodila závěr z toho, kdyby mi vyšlo něco jiného. A já jsem nevěděla a strašně se v tom zamotala. Přitom zrovna na tohle jsem se fakt mohla připravit, kdybych se nad pohovorem dopředu aspoň na chvíli zamyslela! Sakra!

Po hodině se se mnou rozloučili a omluvili se mi za to, že mě tak trápili. A že se mám nad řešením zamyslet a ještě ho poslat mailem.

A tady jsem udělala poslední pitomou chybu, která mi už definitivně zlomila vaz. Snažila jsem se co nejrychleji poslat řešení a evidentně jsem vůbec nepřemýšlela. V Excelu jsem udělala tu nejklasičtější chybu – zapomněla jsem zafixovat proměnnou pomocí $, aby se mi při kopírování vzorce neměnila. Když se nad tím ale zase zamyslím, tohle se mi stává úplně normálně. Jenže normálně si toho po chvíli všimnu a opravím to. Tady jsem řešení honem honem poslala. Stejně tak jsem pokazila ten analytický příklad a poslala jsem zcela primitivní řešení, které ale bylo úplně špatně. A zase: kdybych to hned neposlala a chvíli se nad tím zamyslela, lehce bych přišla na protipříklad, který by mi ukázal, že to řeším špatně.

Odpovědí a tohle moje doposlané řešení už byl jen stručný e-mail, že do dalšího kola se mnou nepočítají.

Bylo mi z toho příšerně.

Mizerný pocit přišel ve dvou vlnách. Vlna první: Měla jsem pocit, že si musí myslet, že ten SQL příklad za mě řešil někdo jiný, že jsem podvodník a že ve skutečnosti nic neumím.

Po pár dnech tenhle pocit, že si o mě někdo něco myslí vymizel, ale nahradila ho druhá vlna. Hlubší a trvající asi až do dnes: Že když jsem byla schopná udělat takové hloupé chyby, tak bych je mohla udělat i v práci. A že ve skutečnosti nejsem asi tak chytrá, jak jsem si myslela a jak na některé lidi působím.

Prostě imposter syndrom jako vyšitý. A teď mi na to opravdu přišli.

[/et_pb_text][/et_pb_column] [/et_pb_row] [/et_pb_section]